Jessie a její osud
Jak vše začalo.......
Ke konci studia jsme se s kamarádkou Janou (panička labradořího kluka Endíska) rozhodly pro ubytování na privatu, ostatně nic jiného nám ani nezbylo, vzdálenost 150 km není údajně dostačující pro získání místa na koleji. :-) Vybraly jsme víc než dobře...pěkná čtvrť, příroda…místo jako stvořené pro vycházku se psem. Vloni na jaře(2008) si „sousedi“ pořídili štěňátko ( Jessinku), tápali jsme nad plemenem, ve kterém jsme rozhodně poznaly labradora a jak jsme se později dozvěděly, maminka labradorka a otec sibiřský husky.
Tak štěňátko hezky rostlo…ale čím víc rostlo, tím méně se o ně někdo zajímal a nakonec se o Jessinku přestali majitelé zajímat úplně. Semestr skončil, zabalila jsem věci a jela domů, tehdy mne vůbec nenapadlo, že by Jessie mohli ti „lidé“ nechat uvázanou na řetězu i přes 30° C vedra a vodu ji podstrčit jednou denně….to jsem se dozvěděla až později.
Jessinka léto přežila, díky Bohu, přišel však podzim a s ním první hárání a samozřejmě opět žádná péče a Jessie nakryl nějaký pes co „šel právě kolem.“ Kdyby chtěla třeba jen někam utéct…z řetězu není cesta ven…pod obojkem pruh bez chlupů… V tuto dobu mi začal zimní semestr a tak jsme se opět s Jančou ubytovaly na privatu, Jessie stále na řetězu, bez celodenní možnosti se napít, bez pohybu, sama. Najednou kolem Vánoc, po Jessince ani vidu ani slechu..bylo nám to s kamarádkou divné. V tu dobu byly velké mrazy, tak jsme si myslely, že ji mají doma. V lednu však už opět na řetězu, na sněhu, mráz…. bez vody apod. no hrůza, pořád brečela, vždycky se rozběhla a řetěz škubl zpátky…nedalo se na to už déle dívat… V den, kdy jsem byla rozhodnutá jít se k majitelům na Jessinku zeptat, potkaly jsme před naším privatem jednu z majitelek, šla po ulici a já jsem ji oslovila s tím, že se chci zeptat na pejska. Ta ženská na mě na štěňata? To byla opravdová a konečná facka, sakra jaká štěňata, říkala jsem si, vždyť Jessie je sama ještě štěně! Vysvětlila jsem, že ne na štěňata a ona hned: „Jo vy myslíte toho velkýho – Jessinu, no tak té se chcem zbavit.“…..bez komentáře…..
A tak do týdne jsem Jessinku odvezla domů…měla blechy, od řetězu byla na krku bez chlupů a nic neznala…cesta z Jihlavy 150 km je docela dost dlouhá, ale Jessie to zvládla s jednou zastávkou s přehledem. Přizpůsobivějšího pejska jsem v životě nepoznala. Dorazili jsme domů, teda nejprve k veterináři – doktorce Janě Štefkové, které tímto moc děkuji za pomoc při hledání nového domova pro Jessie. Po prohlídce u veterináře jsme jeli domů, Jessinku jsem vykoupala a začalo přemýšlení, co dál. Nabídla jsem ji mým rodičům, kteří ale na pejska nebyli ještě připraveni, a protože Jessie neočekávaně hárala, poprali se moji dva novofundlandí kluci mezi sebou a následně jsme jeli na šití opět s Baronkem a se stejnou tlapkou…hrůza, alespoň známé české pořekadlo „všechno zlé je k něčemu dobré“ se opět potvrdilo. V ordinaci byla i Katka, budoucí veterinární lékařka na praxi, a doktorka Štefková se zmínila, jen tak mimochodem: „Katko nechtěla bys psa? Běhavého, mladého, ke koním ideální, akorát němela moc dobrý osud.“
Zatím co Baronkovi zašili packu, s Katkou jsme se domluvily, že se přijde na Jessinku druhý den podívat.
Šťastný konec......
Druhý den přišla Katka i s přítelem Lukášem a Jessie si je i přes její téměř neustálé okusování získala. Druhý den mi volala, že by ji chtěli do smečky a bylo rozhodnuto.
Bylo mi jasné, že si Jessinku nemůžu nechat i když bych moc ráda, ale tři hafani jsou prostě moc. Rozhodla jsem se ale, že psí útulek nepřipadá v úvahu, chtěla jsem Jessie najít takové majitele, které si po svém nešťastném osudu bezesporu víc než zasloužít! A podařilo se!!!
Baronkovi se ťapinka zahojila, Jessie se má skvěle a já mám skvělé přátelé!!!